DIVIZNY

 

Možná znáte diviznu – žlutě kvetoucí bylinu, vysokou až dva metry. Je to známá léčivka. Je tak nápadná, že ji nelze přehlédnout. Pokud se o květiny nezajímáte, znáte ji jistě aspoň z dětství, z pohádky o Křemílku a Vochomůrkovi (Jak zasadili semínko). Kdo má dobrou paměť, vzpomene si možná i na latinský název, který těm dvěma skřítkům v pohádce květina prozradila: Verbascum. Lidová mluva diviznu obdařila mnoha poetickými názvy, jako například „královská svíce“ nebo „Petrova hůl“.

Párkrát mi vykvetla na zahradě. Je to kytka, která se někde objeví, i když ji nezasejete či nezasadíte. Jeden rok zapustí kořínky a zazelená se, další rok vyžene do výšky a vykvete. Semínko mohou přinést ptáci. Ale to nevím jistě, jsou prý jedovatá. Možná je přifouká vítr přes plot od sousedů. Nebo si je odněkud nevědomky přinesete s hlínou. Mně diviznu kdysi někdo daroval. Vykvétala nám opakovaně několik let na různých místech. Někdy mi ty divizny byly až na obtíž, protože se vysemeňují, kde se jim zachce, a spodní listy vytvářejí mohutné růžice, které, když je jich víc pohromadě, klidně vytlačí okolní květiny. Ale potom ze zahrady zmizely. Už asi dvacet let žádné divizny nemám.

Před několika lety jsem během cesty vlakem pozorovala krajinu a zahlédla jsem na opuštěné trati kvetoucí divizny. Co kdybych tyhle nápadné žluté krásky začala zase pěstovat? Koupila jsem si semínka v zahradnictví. Nevyklíčila mi. Přinesla jsem si je od sousedky. Nevyklíčila mi. Znám jedno místo v naší vsi, kde se volně rostoucí divizny vyskytují. Je to na kraji pole u cesty, poblíž hřbitova. Utrhla jsem si tam několik odkvetlých kvítků a doufala, že mi semínka vzejdou. Nevzešla. Snad protože jsem tu květinu předtím nechtěla - pomyslela jsem si. Tak to se nedá nic dělat - divizny na naší zahrádce už nebudou.

Téměř denně chodím na procházky po blízkém okolí. Dělám to pro zdraví. Ráda při tom pozoruji květiny, stromy a ptáky. Mám oblíbená místa a nejsou to ty nejupravenější zahrádky. Těch je u nás dost, ale jsou tu i zchátralá stavení (často rozpadající se zemědělské objekty) a pozemky, které nejsou příliš udržované, protože tam nikdo nebydlí ani jinak je nevyužívá. Zbourání stavby není vždy snadné a stojí peníze, pokud si to neuděláte sami.

U jedné staré zahrady jsem se ráda zastavovala, abych pozorovala hejna vrabců schovávajících se v tamějším křoví. Na pozemku stála opuštěna chátrající stodola, pod střechou ve štítu bylo vidět dvě okýnka pro holuby. Ale žádní holubi tu už dávno nesídlili, jenom ti vrabci hnízdili v blízkých keřích.

Jednoho dne kdosi shodil drátěný plot, vysekal část keřů a dal ke stodole přistavit velký přepravník na stavební suť. Poplašení vrabci se přestěhovali jinam. Něco se děje, říkala jsem si. Majitel možná bude na pozemku stavět nový dům.

Trvalo to pár dnů, možná týdny, a stará budova zmizela. Suť byla odvezena, to, co po ní zůstalo, bylo rozhrnuto a terén trochu srovnán. Dál se pak nedělo už nic. Stavět se začne možná někdy později.

Nechodím tudy každý den, ale včera ráno jsem si všimla nápadně žlutých květů, které vyrazily na rumišti. Vždyť to jsou divizny! A je jich tolik! Byla to nečekaná nádhera vidět tu do dálky zářící žluť. Rozjasnila celé okolí. Nevadilo mi, že divizny nekvetou v mé zahrádce. Krásu nemusíme vlastnit, abychom z ní mohli mít radost. Díky za to, že existuje.