Blog Evy Hájkové

  6 Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné. 7 Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody. 8 Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin. 9 V onen den se bude říkat: „Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil.“ /Iz 25, 6-9/ Dvacátá pátá kapitola z proroctví Izajáše začíná chválou Hospodina zástupů, který je pro svůj lid útočištěm, ochráncem slabých a záštitou proti hlomozícím cizákům, Hospodina, který obrátil město nepřátel i s jejich palácem v sutiny. V této kapitole Izajáš líčí jakousi starozákonní apokalypsu, při níž se zachrání jen nemnoho spravedlivých. Je zde i zmínka o pokoření Moábu, království ležícího na v...

  Po celou zimu mě hřála kamna. Kuchyňská kachlová nebo krbová, s prosklenými dvířky, za nimiž v přítmí obývacího pokoje rudě plápolal oheň. Po celou zimu bylo dobré vyhřívat se v teple a snít o Vánocích, o slunovratu, o t ichu , o hvězdách a o měsíci zahaleném v průsvitných mlhách. Pak minul leden a po několikeré sněhové nadílce přišlo oteplení. Zářící s lunce se opřelo do rozmoklých cest a všude rozložilo své dlouhé studené stíny. Jasné dopoledne mě vylákalo do blízké krajiny za vesnicí. Malá procházka snad stojí za mírně zablácenou obuv. Zářící obloha trochu předčasně připomínala jaro. Odkrytá příroda ukázala svou od podzimu poněkud po vadlou krásu. Nestydí se za ni, protože ví, že brzy bude zase v plnosti obnovena. Stejně je stále nepřekonatelná a nenapodobitelná. A to takovým způsobem, až se člověka zmocní okouzlení a on se zdrží v prosluněné krajině déle, než měl v úmysl u. „ Co tam proboha chodíš fotit?“, zeptali by se mí blízcí. „Vždyť tam přece vůbec nic není. J...

  38 Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, 39 která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. 40 Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ 41 Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. 42 Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ /Lk 10, 38-42 / Marie a Marta byly dvě sestry žijící v Betanii, vesnici nedaleko Jeruzaléma. Dovídáme se o nich od evangelisty Jana, když popisuje vzkříšení jejich bratra Lazara Ježíšem. Od Jana se také dovídáme, že „Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval“. Byli to tedy jeho přátelé. Lukáš vzkříšení Lazara nezmiňuje, ale v několika větách zachycuje krátkou epizodu Ježíšovy návštěvy v domě obou sester. Vypadá to jako srovnání jej...

  Prosba o „náš denní chléb“ je součástí Ježíšovy modlitby a najdeme ji v evangeliu svatého Matouše (Mt 6, 11) a svatého Lukáše (Lk 11, 3). Římskokatolická modlitba, tuším, stejně jako Bible Kralická, místo „denní chléb“ uvádí „chléb náš vezdejší“. „Vezdejší“ je archaické slovo a původně prý znamenalo „každodenní, všední, pozemský, týkající se tohoto světa“. Pokud však prosíme o denní chléb, může to mít trochu jiný význam. Znamená to, že prosíme o chléb pouze na tento den. Tedy ne na chléb do zásoby na zítra či na pozítří, popřípadě na další dny. Ostatně, chléb se má jíst čerstvý a nevyplatí se hromadit ho na delší dobu, aby se nezkazil, podobně, jako se to stalo izraelitům na poušti s nebeským chlebem - s manou. Ale je zde i jiný důvod k prosbě o chléb na dnešek, zřejmý například z Mt 6, 34: „Nedělejte si starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ Z této věty vyplývá: „Nestarejte se o zítřejší chléb“. Taková formulace znamená absolutní s...

Nedávno jsem šla známým lesem. Někdy ten les bývá sluncem prozářený, jindy zasmušilý. Tehdy byl spíš zasmušilý. Jdu, jdu a přemýšlím, o čem bych měla psát. Už jsem psala o biblických stromech, horách, ptácích, o nebi, o vodě, o polní trávě, o Hospodinových nádvořích a křídlech. Nad čím v Bibli se mám ještě zamyslet? Šla jsem lesní pěšinou, brouzdala se spadaným listím, které ji už pomalu zakrývalo, a vysokým krokem jsem překračovala všude se plazící ostružiní, takže jsem si po chvíli nebyla jistá, zda vůbec jdu správně, nebo jen tak kličkuji mezi stromy v místech, kudy žádná pěšina nevede. Kdysi vedla cestička lesem okolo drátěného plotu chránícího mladé stromky. Později se drátěný plot vyvrátil, i s kůly, na něž byl připevněn, a celé roky ležel jen tak na zemi, zatímco lidé po něm šlapali, protože byl částečně zarostlý travou a zapadaný listím. Trčící dráty a kůly sice trochu překážely v chůzi, ale byly takovým orientačním předmětem, podle kterého člověk poznal, že jde tam, kam chce....

 Měli jsme doma zrcadlo. Staré, odřené zrcadlo v dřevěném rámu. Jeho hladina byla stříbrná a lesklá jako vzpomínky. Ztracená fantazie v něm ožívala jako ve studánce s živou vodou. Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je nejkrásnější na světě? Ano, tak se ptala zlá macecha z pohádky o Sněhurce. Možná, že to bylo ono zrcadlo. Anebo alespoň střípek z něho, z toho obrovského, v němž bylo vidět celé království. Zlá královna je kdysi ze vzteku rozbila, jako čaroděj v pohádce o Sněhové královně. Pohádkám patřilo zrcadlo odjakživa. Pohádkám a minulosti. Obcházela jsem je jako Alenka v říši divů a zkoušela se dostat na druhou stranu, kde je všechno obráceně, - Dívenka procitla ze sna a do očí jí blýskla stříbrná plocha zrcadla. Vstala z lůžka modrá noční košilka jí spadla až ke kotníkům. Bosé nohy pohladily starý odřený koberec. Dotkla se zrcadla a dívka za ním udělala totéž. Ne, není možné dostat se tam. Zrcadlo vzpomínek. Vynořují se z něj jako z kouzelného jezírka. Objeví se v něm stará...