Blog Evy Hájkové

  Možná znáte diviznu – žlutě kvetoucí bylinu, vysokou až dva metry. Je to známá léčivka. Je tak nápadná, že ji nelze přehlédnout. Pokud se o květiny nezajímáte, znáte ji jistě aspoň z dětství, z pohádky o Křemílku a Vochomůrkovi (Jak zasadili semínko). Kdo má dobrou paměť, vzpomene si možná i na latinský název, který těm dvěma skřítkům v pohádce květina prozradila: Verbascum. Lidová mluva diviznu obdařila mnoha poetickými názvy, jako například „královská svíce“ nebo „Petrova hůl“. Párkrát mi vykvetla na zahradě. Je to kytka, která se někde objeví, i když ji nezasejete či nezasadíte. Jeden rok zapustí kořínky a zazelená se, další rok vyžene do výšky a vykvete. Semínko mohou přinést ptáci. Ale to nevím jistě, jsou prý jedovatá. Možná je přifouká vítr přes plot od sousedů. Nebo si je odněkud nevědomky přinesete s hlínou. Mně diviznu kdysi někdo daroval. Vykvétala nám opakovaně několik let na různých místech. Někdy mi ty divizny byly až na obtíž, protože se vysemeňují, kde se jim za...

  Ježíš je stále v pohybu, je stále na cestě - do Kafarnaum , do Betánie , do Kány Galilejské, do Jeruzaléma , do Emauz ... Výjimečně se někde zdrží. Kdo se s ním chce setkat, nemůže zůstat tam, kde je - lhostejno, zda se krčí někde v koutku nebo se vyhřívá na výsluní. Musí jít za ním. Pokud o takové setkání člověk stojí, musí pro to něco udělat. Ale co? Třeba to, co ještě nikdy neudělal. Opustit vyšlapané cestičky, jít tam, kde ještě nikdy nebyl a riskovat při tom, že ho stejně nepotká. Představte si, že několik let pomaličku, centimetr za centimetrem, ustupujete ze svých původně neotřesitelných ateistických pozic: jeden malý krůček, druhý, třetí... Až sem ještě můžu, dál už ne! Jenom nikdy neříkejte nikdy (mám prostě jen sympatie ke křesťanství, mám toho dost načteno, ovšem rozhodně bych nemohla být věřící....určitě nejsem, ale... ) Pak se totiž stane, že vás někdo pozve na exercicie a vy si nenecháte na rozmyšlenou ani mizerné dvě hodiny, neboť víte, že tam prostě musíte. ...

  Po několika chladných a deštivých květnových dnech se konečně oteplilo a vysvitlo slunce. Vyprahlá zem se napila a pookřála. Všude je vidět šťavnatou mladou zeleň – trávu, byliny, listí na stromech a na keřích. Na mnoha místech tu zeleň prorůstají bílé, žluté nebo fialové květy a sem tam ji prozařují duhové záblesky z kapiček rosy, které odrážejí sluneční paprsky. Zářivé ráno láká ven, do krajiny. Když míjím listnatý lesík, nemohu se u něj nezastavit. V zimě byl holý les plný slunce, teď, když se oblékl do listí, vládne v něm jakési velebné šero. Stromy nejsou nasázeny rovnoměrně hustě, a tak mezi nimi vznikly i volnější lesní prostory, kam může člověk vstoupit nebo aspoň nahlédnout z cestičky vedoucí okolo lesa. Lesní ticho není ticho hrobové ani ticho prázdného chrámu. Je to ticho, ve kterém je slyšet bzučení hmyzu a ptačí hlasy. Právě se ozývá kukačka. Chrám! Ano, to je to pravé slovo, které ve mně rezonuje, když se zadívám do lesního prostoru plného šera a ticha, podobají...

  KONEC A ZAČÁTEK Průsvitný měsíc Pluje bledou oblohou Je na ní sám Vždyť hvězdy ještě spí Slunce zmizelo za oponou mraků Nečeká na potlesk Třebaže končí sezóna Sbohem podzime bez listí Odcházíš blátivou stezkou Neznámo kam Předáváš krajinu zimě Na Nový rok Tekoucí čas se přes nás převalí Sirotky tiché Zapomenuté Hluboko pod sněhem Bude spát srdce přírody Jako princezna ve sněžném zámku Toužící po novém jaru PŘEDJAŘÍ Po drobném nočním dešti vstalo kalné a vlhké ráno znatelně teplejší než v minulých dnech Led na rybníku tone v slzách Letošní zima mu dopřála jen krátký život Měkká hlína už jihne nadějí na novou setbu Zima však ještě neskončila mráz pořád číhá kdesi za bukem Ještě se může ostrými zuby zakousnout do krajiny Vracím se domů a co nevidím Na vrcholku jabloně sedí tři špačci a potichu si pohvizdují předčasnou jarní písničku Nechápou že je ještě brzy Anebo vědí vice než my KAČÍREK Opuštěný kačírek pluje rákosím Marně čeří hladinu vol á na družku VLAŠTOVČÍ JARO Vlaštovčí jaro...